O strašidlu Smolíkovi
Napsal: S!GN
Strašidlo Smolík je postrach školních dětí, ale také jejich doktorů. Smolík jednoduše přináší smůlu. Je to zákon schválnosti, je to ta špatná náhoda, která zapříčiní. Že když padáte, tak čistě náhodou spadnete na židli a rozbijete si hlavu.
Smolík operuje, kde se mu zachce. Nejvíce se mu daří u malých dětí. Proto děti přibíhají často ubrečené, s odřenými koleny a natlučenými hlavičkami.
Smolík ale umí i pomáhat. Když je někomu ubližováno, Smolík se zastane slabšího a tomu zlému podrazí nohy, on se skácí a je ostatním pro smích.
Smolíka ještě nikdo nikdy neviděl, protože měl prostě smůlu. Je pro všechny neviditelný, co by to bylo za strašidlo kdyby byl vidět?
Jak jsem se se Smolíkem seznámil? Není to až tak dávno. Poprvé jsem ho "uviděl" u dveří do skladu pomůcek. Je vám totiž dost divné, když vidíte stín bez těla, jak sebou trhá a potichu nadává.
Když jsem se přiblížil, přestal sebou trhat a snažil se splynout s pozadím.
„Kdo je to?“ křikl jsem zhruba tím směrem k oněm dveřím. Nic se neozvalo. Udělal jsem další krok. Najednou se mi něco zaseklo o nohu a já se rozplácl jako žába na podlaze.
Stín, který jsem předtím viděl byl vysoký asi 120 centimetrů, mělo zhruba lidské rysy (ono se to podle stínu špatně určuje) a delší vousy. Takový malý Santa Claus.
Právě teď se zas snažil být nezpozorován, přičemž byl pořád blízko těm dveřím. Rozhodl jsem se to lépe prozkoumat. Už jsem byl skoro u něj, dával jsem si pozor abych nezakopl, když v tom BUM! Zase jsem spadl.
Máchnul jsem kolem sebe rukou a chytil jsem do ruky jakousi drobnou nožičku. Vzhlédl jsem, ale nikoho jsem neviděl.
„Nech mě bejt!“kdosi křikl pisklavým hláskem, ale nikoho jsem neviděl.
„Kdo jsi?“ otázal jsem se.
„Smolík! Pusť mě nebo na to tvůj lékař nikdy nezapomene!“ pohrozil Smolík.
„Kde jsi? Nikoho přece nedržím!“ podivil jsem se.
„Jsem vedle tebe, ty ignorante. Jsem neviditelný a držíš mě za nohu.“
„Opravdu?“
„A ne asi, vždyť mě nevidíš. Hele, potřebuju s něčím pomoci. Právě tady v tom skladu někdo byl a já se na něj snažil shodit hromadu knih, jenže ten člověk byl už na odchodu, tak jsem šel za ním, ale on mi přivřel vousy do dveří!! Nemohl bys mi je vyndat?“
„To asi půjde špatně, když tě nevidím, nemyslíš?“
„Ježíši, tak něco vymysli!“
Tak jsem přemýšlel, jak ho z toho dostat. Potom jsem dostal nápad. Došel jsem ke sborovně a zaťukal jsem. Řekl jsem učitelce, která mi otevřela, že jsem si ve skladu nejspíš nechal klíče. Učitelka měl a samozřejmě řeči okolo toho na co myslím, že si tam nechávám klíče a že její povinností není každému hlupákovi otevírat sklad, ale potom mi stejně šla otevřít. Dělal jsem, jako že ty klíče hledám.
„Tady nejsou, asi jsem je teda nechal ve třídě,“ oznámil jsem učitelce.
„No vidíš a já tady kvůli tobě ztrácím zbytečně čas,“ nezapomněla se učitelka.
Když jsem vycházel ze dveří skladu, tak mě cosi zatahalo za rukáv a šeptlo: „Díky.“ Byl to určitě Smolík.
Potom jsem o Smolíkovi dlouho nevěděl. Skoro bych na to zapomněl. Kdyby se nestala následující událost:
Jednoho dne před vyučovací hodinou mi dva kluci vzali sešit. Začali si s ním házet. Nemohl jsem de facto nic dělat. Jeden kluk ale sešit nechytil, a tak se za ním rozběhl. Já samozřejmě za ním. Najednou PRÁSK! Ten kluk spadl a ještě udělal dva kotrmelce.
Popadl jsem svůj sešit a odběhl jsem s ním pryč. Druhý otrava běžel za mnou a BUM! Převalil se stejně jako ten první.
„Tak a to máš, jako moje poděkování,“ ozvalo se vedle mě a mně bylo jasné, že to byl samozřejmě Smolík.
Od té doby jsem Smolíka nepotkal, ale vždycky vidím malý stín, někoho jak padá a někdy i vysoký pobavený smích, který nikomu nepatří…
Žádné komentáře:
Okomentovat