Půlnoční hra

Tak tady je slibovaná povídka podle mého snu nebo, chcete-li, podle noční můry. Tohle byl nejhorší sen, co jsem si byl schopen za celý život zapamatovat. Možná vám to připadá zvláštní, ale tak to je. Ani já nedokážu přesně popsat neskonalý děs, který jsem cítil, když jsem se probudil. Doteď si sen pamatuji a to se mi zdál někdy před dvěma rokama.

V povídce vám možná něco nebude dávat smysl, ale to není účel. Účel je popsat situaci. Ve snu jsou postavy lidí, které normálně znám, až na onoho muže. Pokud vám naneštěstí někoho připomíná, tak je to určitě omyl, protože já nikoho takového nepotkal. Snažte se to pochopit

Půlnoční hra

Autor: S!GN

Šel jsem s Luňákem po silnici. Byla tmavá noc, tak tmavá, že jsme se dlouho rozkoukávali. Byla to taková úzká silnice, jeden by řekl polní, jenže tahle vedla po předměstí. Napravo byly domy, nalevo byl menší sráz, takový kopeček. Všude bylo ticho. Strašidelné ticho.

Dorazili jsme k oné boudě. Byla to menší dřevěná chajda na konci malé louky. Vedoucí nám vysvětlili pravidla hry. Potom následovala krátká porada o tom, jak si rozdělíme mince. Nejvíc jich dostal Pompo.

„Já chci taky nějaký!“ protestoval jsem. Cvrček mi ale žádný dát nechtěl. Když jsme vycházeli opět do noci, přece jsem držel v ruce asi pět mincí.

Hra spočívala v tom, že naše družina se měla dostat do školy, do tělocvičny s co největším počtem mincí. Druhá družina nás měla chytat. Každý člověk, který někoho chytil si od něho mohl vzít jednu minci, minci si od chyceného mohl vzít také ten člen protější družiny, který byl nablízku.

Teď hra začala. Tučňáci už byly rozptýlení a my jsme se obezřetně vypravili do uliček ztichlého města. Vystoupal jsem po loučce od boudy na silnici, po které jsem přišel. První co jsem viděl bylo, lidově řečeno „velký prd“. No prostě mě přes oči praštila tma taková, jako byste najednou oslepli.

Rozhlédl jsem se. Proti mně byla osvětlená asfaltka do kopce. Zřejmě do centra města. Pokud si dobře pamatuji, tak tou cestou šli právě Tučňáci. Napravo byla cesta, po které jsem přišel. Tahle cesta potom pokračovala dál podél velké silnice, která byl od cesty oddělena mírným kopečkem dolů. Vydal jsem se touto cestou.

Po chvíli jsem přišel na místo, kde nalevo vedle cesty byly domy, přede mnou rozcestí, nalevo vedla cesta dál podél domů, napravo zatáčela cesta, která se napojovala na velkou silnici. Právě jsem se chystal odbočit vlevo, když na mě právě zleva vyskočili Luck s Rakem (Tučňáci).

Rychle jsem zareagoval. Uskočil jsem do cesty napravo a rozběh jsem se dolů k silnici. Doufal jsem, že mě nedoženou. Běžel jsem zrovna okolo toho stromu, když mě najednou chytla cosi pod krkem zvedlo nad zem.

Naprosto jsem nevěděl co se děje. Trochu jsem pootočil hlavou a zjistil jsem, že koukám d obličeje jakémusi muži, s mastnými, hnědými vlasy, bledou kůží se spoustou uhrů v obličeji.

„Teď jsi můj,“ pronesl neznámý tichým, nepříjemným hlasem.

„Ne, to nemůžete. To nejde, hezky mě pusťte,“ rychle jsem odpověděl.

„To nepůjde.“

„Hej, kluci! Pomozte mi!“ volal jsem na kamarády, kteří mě pronásledovali.

Luck i Rak přiběhli a Luck praštil chlapa do holeně železnou tyčí. Na muži nebylo vůbec poznat, že by ho něco bolelo a pořád mě držel.

„Takhle to nepůjde chlapci,“ řekl jen.

„Budeme tě muset zneškodnit,“ oznámil mu Rak. Muž mě pustil. Zcela nepochopitelně sklonil hlavu.

„Asi je to můj osud. Vedl jsem špatný život,“ oznámil.

Nerozmýšlel jsem se a praštil jsem chlapa tyčí po hlavě. Skácel se k zemi a na hlavě se mu objevil pramínek temně rudé krve. Hluboce dýchal. Praštil jsem ho znovu. Na hlavě se mu na místě úderu objevila mírná prohlubeň. Praštil jsem ho potřetí. Z hlavy mu do vzduchu vytryskly kapky krve, muž se obrátil naznak a oči obrátil v sloup.

Pustil jsem zakrvácenou tyč a s nevysloveným děsem jsem se rozběhl, nevěda co dělám. Ovládala mě neuvěřitelná hrůza. Zničehonic jsem doběhl do tělocvičny. Zastavil jsem se uprostřed a zvedl k očím ruce. Jak jsem viděl ruce od krve vydal jsem nepopsatelný výkřik plný hrůzy a děsu z toho co jsem udělal.

Tělocvična se rozostřila. Viděl jsem okolo sebe jak přicházejí nerozeznatelné rozmazané postavy, zřejmě lidé z oddílu. Okolí se najednou rozplynulo a já byl vedle jakéhosi starého domu s opadanou omítkou. Byl jsem zpocený a po čele mi tekly stružky studeného potu. Na rukou se mi mísila krev muže s potem. Byl jsem nepopsatelně vyděšený.

V měsíčním světle před sebou na zahradě u domu jsem viděl… zakrvácené tělo onoho muže. Ze zbytků hlavy mu ještě tekla krev.

„NEEEE!!“ zařval jsem upadl jsem na zem a pak všechno zmizelo a byla jen tma…

Povídku stáhnete zde