Aby to tu nebylo tak bídný, tak přidám jednu básničku, jež jsem napsal asi tři čtvrtě roku zpátky. Pozor, dost depresivní.

Zklamání a smrt

Ztrhaný poutník v dešti stojí
rozervané tělo v poušti zloby
zdrcen a zbit tupými voly
brečet by chtěl, nenesou ho nohy

slabý a zdrcen padl na zem,
ztrestán tvrdě, že byl blázen
a upnul se pevně na sen,
ještě než získal, ztratil vše rázem



ta snaha, ta krása
ta zbytečnost, prohra, náruč ďasa

zíral na řvoucí matku přírodu
běsnící kvůli málému národu
hyzdící její zahradu
a za jednu duši nemajíc náhradu

skleněné vzpomínky míhaly se mu hlavou
narážely do sebe a rozpadaly se se slávou
zapadlých životů; utisknutujíc duši malou
poníženou odmítnutím - tou poslední ránou

jak z toho vyjít
jak to utnout
jak zníčit
bolest krutou

!

ztrhaný poutník stanul pod úhlem pravým
ruce pozved ke zrakům svým rudým
rozloučil se, nátáhl smyčku
naposled vydechl a shodil stoličku

.

P.S.: Už pár měsíců se mi honí hlavou koncepce na nějaký delší příběh, možná snad knihu(!), a jelikož mám čerstvě po zkouškách, zkusím se na to vrhnout.