Za sedmero horami, 3π^2 řekami a nějakým tím městem smrděla slavná pekárna Franze Vodvolka. Pekli tam všechno možné pečivo a dodávali ho do vedlejšího města všem obchodům. Když si místní dělnice, které měly obličej hnusnější než vlastní zadek a byly prolezlé jednou chorobou horší než druhou, kroutily už čtrnáctou hodinu ve směně, spadly jedné z nich, Mařeně, do těsta její plesnivé falešné zuby.
Když to mistr pekař zřel, nehorázně se naštval, seřval ji a vykopl ji z pekárny, přičemž si zlomil pár prstů na noze, poněvadž Mařena byla tlustá jak bečka.
„Co teď ale s tím?“ přemítal mistr nad těstem a odplivnul si do něj. Nakonec se rozhodl, že zuby vyndá a obalí je do těsta. Jenže jakmile to udělal, škobrtnul si o vlastní nohu a bochníček těsta se odkutálel pryč.
„Jen si táhni k čertu,“ zaklel a pustil bochník z hlavy.
Zatím se bochníček stále vesele kutálel pekárnou a všemi hnusy, které se tam válely na zemi. Moc se mu nechtělo do pece, zato toužil poznat svět. Bohužel narazil do nohy přímo pekařovi, který tvaroval z těsta bochníky chleba, vkládal je do speciálních košíčků a nechával je kynout. Když uviděl na zemi náš bochníček, řekl si, že přece nebude plýtvat, trochu ho očistil a nechal kynout.
Neposedný chleba si odpočinul a nabyl na síle, když v tom ho někdo vzal a chtěl ho pochopitelně dát do pece, ovšem chleba mu vyskočil z rukou a poskakoval okolo strojů na tvorbu rohlíků. To pekaře neodradilo, přiskřípnul si prsty do stroje, ale přece ho chytil a nacpal ho do pece, jen ať se peče.
Cestou z pece, po běžícím pásu, se chlebu opět povedlo vyskočit, bohužel tam, kde zrovna byla kupička smetí, které někdo předtím zametal. Poté se mu povedlo ještě jednou spadnout na zem, stejně se mu ale nepovedlo utéci a byl rozkrájen, zabalen do obalu a poslán do obchodu.
Hned ten samý den do obchodu přišli Šímovi a omámeni vůni pečiva si koupili právě náš chleba. Večer se do něj s chutí pustili, aniž by věděli, kde se všude válel.
No a všichni chcípli.
Žádné komentáře:
Okomentovat