Tak po dvou týdnech je tu další úryvek z mého starého slohového sešitu. První je básnička - jedna z prvních delších - co jsme mohli napsat při hodině a potom přednášet před třídou. Musím se přiznat, že docela koukám, jak jsem to dokázal tenkrát vymyslet ;) Druhý je srdceryvný příběh o babičinným psu, Ferdovi.
Básnička O papouškovi
Máme doma papouška
klove mě a tátu do ouška.
Pouštíme ho z klece,
ale přece,
nám neuteče.
Je to velký borec,
ale žádný borec,
je výborný letec.
Máma mu říká „pípátko"
on se zajímá o zrcátko.
Jmenuje se Pepa,
když otevřu klece dvířka
už je po něm veta.
O Ferdovi
Tento příběh bude o psovi Ferdovi. Ferda se narodil pár let přede mnou. Byl to veselý pes a když jsem byl mále nemluvně, vždy si lehnul u mé postýlky a hlídkoval, aby se mi nic nestalo.
Jednou, když byli babička a děda s Ferdou na chatě, šel děda na houby do lesa a Ferdáček bohužel musel zůstat v chatě.
Babička Ferdu podržela, než se děda ztratil v lese a šla do chaty uklízet a vařit. Když měla vše hotové, tak si najednou všimla, že je tady nějaké ticho a šla se podívat po Ferdovi. Obešla celou chatu a Ferda nikde! A najednou zaslechne štěkání a co nevidí! Z lesa jdou děda a poboku s ním Ferda! To spadl babičce kámen ze srdce.
„Představ si, že tenhle uličník mě až do lomu vystopoval!" řekl děda a babička si jen povzdechla: „Ty náš rošťáku!"
Taková příhoda se stala babiččinýmu Ferdovi, je jenom škoda, že ho od loňského roku (2003 - pozn.) už nikdo neuslyší štěkat...
Žádné komentáře:
Okomentovat