Pohádka o Oranžové Karkulce

Každý jistě znáte českou pohádku O Červené Karkulce. Zde jsem napsal její parodii. Je to první příspěvek, pevně doufám že se bude líbit. 

Jinak se tady je také ve formě dokumentu ke stažení. zde

Pozn.:Pohádka je volně publikovatelná, ale musíte mě tam uvést jako autora (S!GN).

Pohádka o Oranžové Karkulce

Napsal: S!GN

Byla jednou jedna Červená Karkulka. Maminka ji jednoho dne poslala zase k babičce, aby jí dala dárek. Do baťohu ji tedy dala: domácí slivovici, cigarety Start, modré, 2 hamburgery od McDonalda a 5 Kč na přilepšenou. A samozřejmě vzkaz, který poslala po Karkulce.

   „Jestli zase potkáš vlka, tak víš, co dělat. Ne abys s ním zase koketovala! Toho nezbalíš, není to Jeníček,“ řekla. „No jo, pořád,“ zněla odpověď. Tak se Karkulka vydala na cestu. „To je opruz...“

 A vlk zase čekal, zjistil její přítomnost v lese pomocí radaru na vyhledávání červené barvy. Měl připravené 2 plechovky oranžové barvy. Byl sečtělý, takže chtěl na Karkulku vylít oranžovou barvu, protože ta by ji mohla udusit*.

 Jak šla Karkulka lesem začalo pršet. „Kurňa, prší, kde je ten deštník... Hmmm... Slivovice,“ začala se přehrabovat v baťohu a našla láhev, „Mmm, dobrá. Brr,“ oklepala se, „tady je potvora,“ našla konečně deštník. Roztáhla ho a pokračovala v cestě. Vlk už ve svojí stromové pevnosti čekal. Jakmile Karkulku s deštníkem uviděl, slezl dolů. „Kam jdeš Sněhurko?“ začal formálně. „Já nejsem Sněhurka, já jsem Kar..“ opravila ho, než to ale stačila doříci vlk zatáhl za první provázek. Oranžová barva se vylila Karkulce přímo na deštník.

 „Kterej půlmozek mi to sakra vylil na deštník?!“ pohlédla na vlka, „Tos byl ty?“ zařvala vztekle Karkulka a vrazila mu zavřený deštník do oka.

 „Aůůů,“ zavyl vlk bolestí a snažil se vytáhnout deštník z oka.

„No nazdar, ten deštník byl novej! A teď je takhle zaprasenej, tumáš,“ křičela dál Karkulka a zapíchla deštník vlkovi do druhého oka. Vlk, jak tápal slepě okolo sebe, zatáhl za druhý provázek a vylil druhou plechovku barvy na Karkulku. To ji doopravdy dopálilo: „No to si snad děláš koudel, ne????!!“ začala poměrně sprostě nadávat, přitom použila asi 15 nepublikovatelných výrazů a nakonec vlkovi uštědřila pořádný kopanec mezi nohy. Vzala deštník a utíkala dál.

„Kvůli tomu úchylnýmu vlkovi přídu pozdě,“ zaklela, „teď jsem celá od tý hnusný oranžový barvy. Aby mě ta slepá bába poznala.“

 Vlk mezitím prováděl velice náročnou operaci očí sám na sobě. Mezinoží vynechal, protože ho zatím nebude potřebovat. „Ta blbá Karkulka si snad sehnala mozek. S čím na mě půjde příště? S boxerem od Vietnamců? Jo! Konečně vidím!“ pronesl a namířil si to s GPSkou v ruce zkratkou k babiččině chaloupce.

 Babička surfovala na svém novém vysokorychlostním internetu. „Ségra mi zase neposlala e-mail, a to mám narozky. Ani SMSku vod ní nedostanu,“ postěžovala si. U dveří zazvonilo.

„Á, že by už přišly ty zbraně?“ zajásala a šla otevřít.

 Ve dveřích stál mladík, který se motal. Dílem proto, že byl úplně namol, dílem proto, že nesl velkou a asi poměrně těžkou krabici.

„Vy ste Karolína Nerudná?“ optal se.

„Ano.“

„Tak todle je pro vás. Střední výzbroj na obranu baráku. Objednaná přes net.“

„Souhlasí,“ potvrdila babička a převzala krabici, kterou okamžitě upustila. Krabice s hřmotným ‚prásk‘ sletěla na zem jako balík pohrabáčů. Jenže, co to? Z bedny se na všechny strany vysypaly rezavé trubky.

„Ty šmejde hnusnej, vožralej!“ rozkřičela se babička a sehnula se pro nejbližší trubku. „Ups,“ pronesl mladík a vzal nohy na ramena.

 Vrcholně nakvašená babička ale byla rychlejší.

„Ty hnusáku odpornej, ty násosko, ty budeš blafovat?“ soptila babička a jala se masakrovat toho hříšníka.

„Tohle jsou zbraně?“ vykřikla a trubkou mu přerazila holeň.

„Ty bábo shnilá! To bolí,“ chytil se za nohu.

„A ještě bude,“ a ohybem trubky mu přerazila i druhou holeň. Mladík vyčerpán klesl k zemi. „Ty potvoro, todle je obrana!“ zasténal.

„Kdo je u tebe potvora, ty feťáku? Víš kde má člověk nejdelší kost? Tady!“ a nevybíravě sejmula nešťastníka do stehna.

„Ty ježibabo šedivá,“ stačil ještě zasténat, než na něj babička namířila trubku, jako kdyby držela samopal a řekla: „Koukej se pakovat smrade, ať tě už tady nevidím nebo...“ a namířila mu trubku mezi oči.

 Mladík neváhal, načisto zapomněl na rozdrcené kosti a s pronikavým „TEROR!!!“ utíkal od domku. Okolo uší mu ještě svištěly trubky, které po něm pro jistotu mrštila babička. Naneštěstí jedna trubka trefila zkušební minu, kterou babička umístila kousek od záhonu s růžemi. Mina vybouchla a mladík popoletěl o dobrých šest metrů dopředu.

„Moje růže!!“ popotáhla babička a sprostě nadávala ještě pět minut potom, co mladík zmizel za zatáčkou.

 „Kvůli takovejm zrůdám bych měla zabezpečovat svůj dům, vloni ten retard vlka a teď ten vožrala s falešnou výzbrojí.!“ A tak babička začala líčit okolo svého domu miny na spoušť, hlavně na příchodovou cestičku.

„A je to. Ještěže mám ten kosmodisk,“ oddechla si. Potom se uklidila znovu k počítači a jala se chatovat přes ICQ.

 Konečně vlk dorazil k domku babičky. Odkašlal si a rázně vkročil na cestu k domovým dveřím. Jenže babička byla ve střehu. Okolo domku byly rozmístěné kamery made in China takže si nemohla nevšimnout, jak si vlk vykračuje po cestičce. „Hergot!“ zaklela, ale potom si vzpomněla, že na cestičce jsou miny. V tom zablikala kontrolka. Vlk šlápl na první minu. Ale všiml si, jak pod ním něco cvaklo. Babička zmáčkla koflík. Jenže vlk nebyl nadarmo ve válce ve Vietnamu, takže věděl, co dělat. Rozběhl se přesně ve chvíli, kdy mina za ním explodovala. Začal kličkovat, od toho také v mládí hrál fotbal. BUM! BUM! BUM! Explodovaly jedna mina za druhou. Konečně doběhl ke dveřím a sklonil se, aby se vydýchal. PRÁSK!ze dveří vyletěla pěst na pružině, jenže vlka nezasáhla, jak byl sehnutý. Vlk tedy začal vyrážet dveře s hekáním: „To... jsem... já... Kar... kul... ka.... Do háje!“

 Když se mu to povedlo, první, co vyděl, byl díra přímo před obličejem.

„Pohni se a je po tobě, ty dementní Karkulo!“ To mu babička mířila brokovnicí vlastní výroby na čenich.

„Dyť to jsem já, Oranž... Červená Karkulka!“

„Já jsem si to myslela, zas tak špatně nevidím,“ pronesla a objala vlka, myslíc, že je to její vnučka. „Hele, nemělas mi přinýst ňákou tu slivku?“ otázala se.

Vlk se zarazil. „Odkdy pije babička slivovici? Posledně to bylo víno,“ pomyslel si a vykoktal: „Nno, víš, mmě přepadl ten strašně inteligentní vlk aaa všechno mi sebral.“ 

„Odkdy máme v lese inteligentního vlka? No, to nevadí. Tak to se s myslivcem nevožeru. Každej den nejni posvícení,“ posmutněla, „nechceš pizzu, ať mi tady neumřeš hlady?“ 

„Jjo, rád.. teda ráda,“ zakoktal vlk odpověď, dostal totiž nápad.

 „Nejsi na holku ve vývinu ňáká chlupatá?“ optala se babička, když otevírala mrazák.

„No jo, no. Mám vlčí syndrom.,“ odpověděl vlk a doufal, že babička uvěří.

„Tak tady je to..“ podala vlkovi pizzu. To byl příležitost pro vlka! Strčil do babičky a ta, jak byla stará, vetchá a slabá, spadla do mrazáku. Vlk za ní pohotově zabouchl dveře.

„Ty hnusná zatracená Karkulajzno, pusť mě ven!“

„Ty seš pitomá. To sis vážně myslela, že jsem Karkulka? Já jsem wolf, tedy vlk!“

„A sakra, ten vlčí syndrom se začíná projevovat!“

„To není pravda, já jsem fakt vlk. A sežeru tě!“

„Už je to tady. Doufám, že to nemá trvalé následky.“

„A di do prčic s tím.“

„Nemůžu, jsem v mrazáku.“

„To jsem myslel obrazně. Já jsem vlk obecný!!! Z příroďáku jsem měl vždycky jedničku!“

 Mezitím Karkulka pokračovala k babiččinu domku. Když si všimla před domem dvaceti kráterů, kde babička umístila miny.

„Hmmm, babka si spletla petardu s dinamitem!“ a s těmito řečmi vešla dovnitř.

 „Babíí, už jsem tadýýý!!!“ zahalekala nahlas, aby ji babička poznala. Nikdo se neozýval. Karkulka nabyla dojmu, že se babička zase schovává, protože si myslí, že je to důmyslně převlečený chlap s reklamou.

„Přinesla jsem ti domácí slivovici od maminky a balíček Startek, modrejch!“ snažila se nalákat domělou babičku. Konečně se z kuchyně přišoural vlk převlečený za babičku.

 V ruce držel tác s pizzou.

„Ahoj děvenko, koukám, že neseš baťůžek,“ optal se vlk způsobem, jakým si myslel, že mluví babička.

„Jo, to je pro tebe. Ten batoh si ale vemu, mamka říkala, že ho mám přinýst zpátky,“ odpověděla. Bylo jí divné, jak na ni babička mluví, obvykle jí oslovovala Karkulo, Karkulajzno nebo v horším případě ‚červenej smrade‘. Také ji zajímalo, proč se jindy nadmíru zvědavá babička nezeptala, jak to, že je celá zaprasená od oranžové barvy.

„Nedáš si pizzu holčičko? Zrovna jsem ji upekl – teda upekla,“ optal se vlk. To přeřeknutí vyvolalo v Karkulce pocit obavy, a proto se zeptala:

„Nemyslíš ty zase na toho myslivce?“

„Na jakýho troubu -  chtěl... chtěla jsem říci, na jakého myslivečka?“ zabreptal vlk. To bylo už vůbec podezřelé.

 „Babi, kde máš svůj příruční revolver?“ začala se vyptávat.

„Já jsem ale žena choré paměti, asi jsem ji zapomněla u televize, řekl vlk nevědíc, co odpovědět.

„Odkdy máš  televizi? Vždycky ses koukala na telku přes inťák na kompu,“ podivila se Karkulka. 

„No vidíš, pleteš mě, Karkulinko. Chtěla jsem říci u mého PC.“

„A navíc tvůj revolver leží támhle na botníku?“

„Není to jedno?“ odpověděl vlk.

 Karkulce to nestačilo.

„A proč máš tak dlouhé nehty?“

„To abych se nemusela tolik nahýbat při psaní na PC,“odpověděl. „A vůbec, neměj špatné řeči. Podej mi z mrazáku sýr.“

„Vodkdy máš sejra v mrazáku?“

„Aby byl křupavější, šup šup.“ Karkulka se tedy nechala přesvědčit a šla k mrazáku. Otevřela ho.

„Báábíí, proč máš v mrazáku kus ledu, kterej vypadá přesně, jako ty, ale má vztyčenej prostředníček?“

„Drž hubu,“ odsekl vlk a nekompromisně strčil Karkulku do mrazáku. „Tak a teď si počkám,“ oddechl si. „Co třeba vyzkoušet ten komp?“ a zasedl k babiččinu počítači.

 Kousek od domku se pohyboval myslivec. Aby jsme si rozuměli, on byl vyučeným programátorem a teď pracoval na nové verzi Counter-Strike. A protože pracoval na nové mapě, kde chtěl zobrazit terén, kde se nacházel, obratně se plížil se sniperem Krieg po lese. Když dospěl k babiččinu domku, napadlo ho, co kdyby se podíval dovnitř. On totiž měl s babičkou poměr. Proto se kouknul do optického zaměřování a hledal přes okna babičku. Když v tom uviděl, jak kdosi chlupatý v babiččiným oblečení brutálně narval holčičku, kterou znal od pohledu a věděl, že je to babiččina příbuzná, do mrazáku a pak klidně zasedl k počítači, který patří taky babičce.

 Neváhal a pažbou sniperu vyrazil dveře. Vlk ho neslyšel, protože počítač byl zaheslovany a teď na něj květnatě nadával. Myslivec se plížil po domě za nadávajícím vlkem. Když ho našel, zamířil mu mezi nohy a po vzoru akčního filmu zavelel: „Ani hnout!“ Vlk se otočil.

„Já, já…“

„Sklapni troubo nebo tě pověsím za koule do průvanu!“ varoval ho, „Co seš?“ optal se.

„Já jsem babička Nerudná.“

„Nekecej, znám Karolínu i zevnitř,“ usadil ho, „tak bude to? Co seš potvoro?“

„To si říkáš myslivec? Já jsem vlk obecný!“

„A do háje… To je blbý. Kde je Karolína co? A co ta oranžová holka, he, demente chlupatej?“

„Nno potřebovali trochu zchladit, hlavně ta voranžová měla hemzů jak Palackej, teda spíš otázek.“

„A kde jsou? Ty koule v průvanu ještě platěj!“

„To je trestný, já jsem chráněnej! Jak jsem říkal, potřebovali se…“

„Hele, abych tě nevykleštil, už’s někdy měl díru zepředu?“

„Nno jo no, jjsou v mrazáku.“

„Cože? To si ze mě děláš krabí varlata, ne?“ zanadával myslivec a říkal si, že tam by mohl umístit rukojmí v Counter-Strike. Pro jistotu ještě vlkovi jednu vrazil pažbou do hlavy. Vlk zavyl a skácel se v bezvědomí k zemi. Myslivec došel k mrazáku. Otevřel ho a první co viděl byla vystrčená zmrzlá zadnice Karkulky, jako poslední projev pohrdání.

 „Fuuj,“ ulevil si myslivec a pokoušel se dostat z mrazáku obě inkriminované osoby. Šlo to těžko, protože se nechtěl dotknout Karulčina pozadí a to bylo velice těžké, protože to bylo skoro jediné, čeho se dalo chytit. Po několika pozvracení se mu to konečně povedlo.

 Rozhodl se tedy, že zatopí v kamnech, při čemž se mu málem povedlo podpálit chalupu. Když se Karkulka natolik rozehřála, že se mohla trochu hýbat a mluvit, první co udělala bylo, že si natáhla sukýnku a pronesla: „Ještě mi nastydnou půlky!“

 Když se babička mohla hýbat, začala okamžitě nadávat na vlka, a když použila 32. sprosté slovo, tak se zeptala: „Kde je ten smrad chlupatej?“

„Támhle za rohem, vedle záchoda,“ odpověděl myslivec a ukázal tím směrem, „sejmul jsem ho pažbou,“ pochlubil se.

„Slyšela jsem tady slovo pařba?“ optala se babička, i když se nepřeslechla. Mrkla na myslivce.

„Ne, ne, já myslel pažbou od…“ najednou mu to došlo.

„Co uděláme s tou pronikavě neinteligentní potvorou?“ zeptala se Karkulka, která už vbec nerotuměla úkonům, které prováděla babička.

 „Já bych ho pověsil za koule do průvanu,“ trval si na svém myslivec.

„To nepůjde, on je už nemá. Co takhle mu dát vypít kýbl vody a pak ho plácat přes břicho pádlem?“

„Škoda vody.“

„Já bych z něj udělala pokusnýho králíka, teda vlka… Potřebuju na někom vyzkoušet moje nové vlastnoruční trhaviny.“ Návrh babičky byl tedy přijat.

 „Jestli ho ale zabiješ, nebudeš na něj dostávat sociální přídavky, to si pamatuj,“ varoval ji myslivec.

 „A ještě jsme nedořešili tu pařbu,“ připomněla babička a mrkla spiklenecky na myslivce. „Takže… Karkulko ty můžeš jít domů. My si tady s myslivcem potřebujeme něco… ehm, probrat. Tohle se bude hodit,“ vytrhla babička Karkulce láhev slivovice a zabouchla za sebou a myslivcem dveře od ložnice.

 A od té doby se říká Oranžová Karkulka, protože ji to vždycky naštve. A Karkulka? Měla novou tetu a občas jí chodila vozit v kočárku.

Zazvonil zvonec a pohádky je šmitec!!!