Nedávno mě odpoledne probudil telefon. Volal táta. Něco mi chtěl, už si nevybavuji přesně co, byl jsem ospalý. Ale potom řekl:
"Četl jsem ten tvůj blog, mamka mi to odpoledne poslala. To jsem nevěděl, že něco takovýho píšeš."
Ve mně se málem krve nedořezal. On četl můj blog? Tenhle blog? Co si o mně budou sakra myslet?? Táta ale pokračoval.
"Četl jsem ten tvůj pesimistickej článek," a do háje, pomyslel jsem si. "To je normální, že se takhle vidíš za dvacet let, v tvým věku jsme si mysleli něco podobných, jenže to bylo za komunismu, že jo..." a takhle pokračoval dál a dál. Fakt jsem upadl do deprese, že někdo z příbuzných objevil tenhle blog a nadejde řada trapných situací a já budu muset některé věci vysvětlovat a zřejmě budu terčem posměchu jako vždycky.
Jenže pak mi došlo, že já vlastně žádný článek o tom, jak se vidím za dvacet let sem nedával, tudíž to ani tady nemohl číst. Vysvětlení se dostavilo večer, když přišla matka, zase něco povídala o blogu (to už jsem si byl téměř jist, že nemluví o tomto) a nakonec z ní vypadlo, že to našla na stránkách školy.
To mě teprve zarazilo. Tak mi osvětlila, že četla článek, co jsem posílal do Mladé fronty a oni to dávají na takzvaný "blog", kam se dostanou všechny práce, které jim tam kdo pošle. Sám jsem o tom nevěděl. Tím hůř pro mě, že matka to vypátrala dřív jak já a potom jsem byl za idiota, když jsem dělal, že o ničem nevím.
Takže tento blog je zatím v bezpečí :) Reálně jsem ale uvažoval, že bych to tady všechno smazal, jen aby si to moji příbuzní nemohli číst :)
Mimochodem zítra očekávejte jednou pseudopohádku, kterou jsem napsal během prázdnin ;)
Žádné komentáře:
Okomentovat